Divoká vyjížďka
,,Tak jo,jdeme na to chlapče,“ řekla jsem si,když jsem opatrně pokládala sedlo na hřbet mladého koně. Kůň jen pohodil hlavou a zafrkal.Po dotáhnutí sedla ochotně přijal udidlo a nechal si navléci přes uši uzdečku. Teď už jen dopnout podhrdelník a hurá do sedla. Pružné vyhoupnutí do sedla a první krůčky k objevení otevřené přírody.Koník radostně vykročil po jemném trávníčku.Odbočili jsme na druhou cestičku,která nevedla po asfaltu.Vjeli jsme na prostornou louku,na které jen sem tam vykukovala nějaká ta květina.Kůň pohodil hlavou a dal mi najevo,že bychom se mohli konečně proběhnout. Pobídla jsem ho a drobným klusem jsme se rozhýbali a pak konečně vyrazili.Zdálo se mi,jako kdybych letěla.Popustila jsem otěže a cítila,jak mi vítr žene do očí slzy a dlouhá hříva létá sem a tam a šlehá mě do obličeje.Pak se vše to nádherné proměnilo v opak náhle tak rychle a nečekaně. Z trávy vyskočil zajíc,koník vyděšeně zaryl kopyta do země a už stál na zadních a divoce hrabal ve vzduchu kopyty. Bezvládně jsem padla na koňský krk a cítila,jak kůň s hrdě neseným ocasem a vlající hřívou utíká na druhou cestu a rychle pryč.Asfalt neasfalt,podkovy nepodkovy-otěže visí až na zem a kůň pádí dál.Ztrácím nad ním kontrolu.Poslední,co jsem viděla,byla rozmazaná stáj a náhle jsem padla do čisté slámy.Po chvíli cítím na tváři jemné koňské pysky a vidím nad sebou stát svého divokého koníka, který čeká,až ho konečně odsedlám.
Autor: Vija (Jana)